Jak jsem byl přitom

Lukáš Grygar

Nevím, kolik mi přesně bylo, když mě táta začal tahat po svých přednáškách, ale protože jsem je trávil čmáráním na papíry, odhadoval bych to na čtyři, pět let. Ty čmáranice už si nevybavuji, i když mám pocit, že jsem kromě tanků a stíhaček napodoboval taky čmáranice na projekčním plátně nebo tabuli, kterým jsem nerozuměl ani zbla. Zatímco byla řeč o rozpínání vesmíru, v tom mém kresleném nebylo pro všechny voskovkami tažené čáry k hnutí. Jenom občas jsem otočil hlavu k posluchačům v potemnělých sálech a ti se zdáli, že přinejhorším tuší, o čem je řeč. Teprve později jsem docenil, jaký má táta dar vysvětlovat svůj obor i lidem, kteří jinak sotva zvednou hlavu k obloze. Tehdy mi to přišlo samozřejmé, stejně jako byl svět samozřejmě orámovaný světlem projektoru a potleskem publika. Cokoli dalšího do něj občas vstoupilo, se zdálo nedůležité.

S touhle vzpomínkou pak ladí výlety do Ondřejova. Sobotu co sobotu tam otec na kole dojížděl (a dodnes dojíždí) usedat k jednomu ze stolů vědecké knihovny, před sebe postavil šedivý Consul a dal se do psaní. Miloval jsem to tam. Všechno působilo tak důležitě! Číst už jsem uměl, takže jsem si četl — vazby knih v regálech, kam jsem bez žebříku nedosáhl, sebrané vydání Ottova slovníku naučného na jedné straně, ročníky Letectví a kosmonautiky v polici na konci knihovny. Ještě víc mě ale bavilo osahávat všechno, co alespoň trochu vypadalo jako nějaký složitý přístroj. Moje nároky byly přitom vcelku skromné: do otcova konstantního datlování jsem pilotoval vojenské mise s pomocí tlačítkového (!) telefonu, elektrického psacího stroje a logaritmického pravítka. Celý ondřejovský komplex byl v mých rukou špionážní základna nebo kosmická loď, a když se mi špionáž omrzela, šel jsem slídit ke Consulu. Řádky plné astronomického žargonu a všelijakých zkratek mi dávaly ještě míň smyslu, než tabule a plátna na přednáškách, ale nepochyboval jsem o jejich významu. Chápal jsem, že zatímco já tu, v jedné ruce sešívačku a ve druhé vědeckou kalkulačku, držím vesmír nad propastí záhuby, táta se přece musí nějak zabavit. Že ho tahle zábava poutá k tužkou škrábaným výpiskům a otlučenému psacímu stroji už od šestašedesátého jsem si pospojoval až o několik mezigalaktických konfliktů později.

Dneska už nečmárám voskovkami a kalkulačku mám v mobilním telefonu daleko výkonnějším, než byl počítač, se kterým přistáli Armstrong & spol. na Měsíci. Ten kontrast ve vztahu k aktuálním zádrhelům kosmického programu může laikovi připadat tristní. Nedávno sice lidstvo fenomenálně posadilo novou sondu na Mars, ale jinak by se skoro chtělo propadat chmurám, že objevů a objevitelů ubývá. Stačí ale nahlédnout do čerstvých Žní a člověka okamžitě zaplaví staré dobré šifry: Kepler-11: 6 tranzitujících EP! SN2011fe (UMa; M101 - „Větrník“; 6,4 Mpc): PTF! Dívám se do nich a dokážu už přečíst alespoň to, že EP budou nejspíš exoplanety a SN je nějaká loňská supernova. Ať už ale astronomickým šifrám rozumíte zcela, nebo jen pobíháte okolo s logaritmickým pravítkem namísto laserové pistole, nepřestávají být důkazem nezlomnosti lidského hladu po poznání — a také nezlomnosti píle, s jakou táta tohle poznání půl století systematicky mapuje. Čím víc můj soukromý vesmír nabobtnal od časů klukovských čmáranic, tím důležitější mi přijde všímat si toho, který nás obklopuje všechny. A neustávat v touze mu rozumět.